O knize: 2014 / Bolí mě pohled na staré fotografie z dětství. Protože nemůžu udělat nic, vůbec nic, abych pomohl tomu malému chlapci s hubenýma nohama, který na mě z nich kouká. Ale nedívá se jen na mě, něco ode mě očekává, na něco se mě ptá, protože jeho naivní přítomnost se snaží alespoň jedním okem podívat do budoucnosti, trochu ji otevřít a něco tam vidět. A teď jsem jeho budoucnost! Ale co mu můžu říct? A to je důvod, proč mám plné právo nemilovat svou minulost, protože to jeho, toho chlapce, tam drží zamčené a já ho odtamtud nemůžu dostat. Víš, co tím myslím? Není nic hloupějšího a cyničtějšího než doporučení pamatovat si „něco dobrého a příjemného“ ze své minulosti. Pamatujte, něco takového se pravděpodobně stalo, říká se v takových případech, to se určitě stalo! Tak budiž, budiž... Opravdu o to jde? Nemohu odpustit své minulosti, že mi nikdy nedovolí vidět toho kluka ze starých dětských fotografií s mrtvým zajícem v náručí. A co mě teď zajímá o některých mých minulých „chvílích štěstí“? Je to opravdu o mně??? Vidíš, kolik jsem ti už řekl zbytečných a emotivních věcí a stále jsem tvůj dopis neotevřel…